5. Kapitola

19. srpna 2016 v 16:30 | A-lia |  Magie prastarých
"Tak co jak pojmenuješ svůj meč? Všichni velcí hrdinové a hrdinky měly pojmenované meče. No tak, jak se bude jmenovat ten tvůj?" otravoval už hodnou chvíli Petr.
"Nevím." Prohlásila už trochu popuzeně elfka.


Takhle se jí vyptával od té doby, co si meč natrvalo přivlastnila, což bylo asi před třemi dny. Snažila se vymyslet nějaké vhodné jméno, ale Petrovo drmolení ji rozptylovalo. Nechápala jak je možné, že dokáže už dva dny mlet o tom samém, jenže pro ni byl nepochopitelný skoro každý. Dokonce i příslušníci její vlastní rasy jí někdy přišli zvláštní.
"Hej! Ty mě neposloucháš." Zakabonil se na ni vlkodlak.
Někdy jí přišel tak mladý, skoro jako děcko. Ona také ještě nedospěla, ale přesto nebyla úplně nevědomá a stejně byla starší než on.
"No tak vnímej!" šťouchl ji Petr do boku.
"Hmm. Už vnímám. Tak co chceš?" Vymanila se ze zamyšlení. Upřela na něj oči a přitom si mnula pohmožděný bok. Veškerou svou pozornost nyní upínala k němu.
"Ptal jsem se, jestli by nebylo moudré rozdělat oheň. Už nejsme v nebezpečí před Ryncem, tak se nemusíme bát rozdělat alespoň nějaký malinký. Naopak se domnívám, že by byl užitečný, poněvač odežene vlky, medvědy a možná i troly, tedy kdyby tu nějací byli."
"Dobrá souhlasím, že je čas na odpočinek a oheň neuškodí, alespoň si budeme moct ohřát to maso." souhlasila. Okamžitě odběhla a do pěti minut se vrátila s náručí plnou dřeva. Klacky shodila na zem a vydala se hledat vhodnou větev, na které by maso upekli.
Netrvalo dlouho a vepřové se peklo nad malým ohníčkem.
Posadili se a zprvu nemluvili, jen pozorovali plameny zakusující se do suchých větví.
"Hele." promluvil nečekaně Petr. "Říkala jsi, že jsi nevyrostla v Říši Květů viď?"
"Ano" souhlasila elfka. "proč se ptáš?"
"No já jen, že většina elfů se narodí a vyroste v Říši Květů, a když už se narodí jinde, tak je vždy vychováváno ve vašem městě ne? Ve Vocailis vaillu. Mám takový dojem, že jsi tam snad ani nebyla." řekl tázavě.
"Ano." odpověděla elfka. "Ano opravdu jsem ve Vocailis vaillu nevyrostla, a ani jsem tam nebyla."
"No a kde jsi tedy vyrostla?" dožadoval se stále zvědavý Petr odpovědi.
"No jo, no jo! Tak dobrá! Povím ti část svého příběhu. Ceň si ho. Elfové většinou nevypráví svůj příběh, každému na potkání. Ale když jsi mi sehnal takový nádherný meč, tak si zasloužíš kousek znát." řekla a usmála se. "Rodiče byli velice mladí, když se poznali. Okamžitě se do sebe zamilovali, a protože otec byl tak trochu dobrodruh a oba měli rádi lidi, rozhodli se přestěhovat do městečka jménem Gill. Jistě budeš vědět, kde to je. Leží mezi Zubolamem a řekou Otercií, nedaleko jižního oceánu. Tam jsem se narodila. Bydleli jsme na tom místě asi do mých tří let." Na chvíli se odmlčela naprosto a dokonale zajata ve svých vzpomínkách. "Nejsem si jistá co se stalo. Myslím, že lidé věděli, že mají mezi sebou elfy. Vše šlo hladce do té doby, než se do města přistěhoval nový člověk. Jmenoval se Abraham Word. Byl… přesvědčivý, úlisný a nenáviděl elfy. Přiměl měšťany, aby se vzbouřily a zničily naší rodinu. Pamatuji se, že mě se nechtěli ani dotknou, říkali, že jsem mladý démon, a že když mě zabijí, stihne je pohroma. Proto mne odnesli do lesa, daleko od vesnice a nechali mě tam. Pamatuju si, že jsem se hrozně bála a bloudila lesem. Padala a zakopávala o kořeny, až najednou… uviděla jsem stín. Temný stín. Přibližoval se. Zakrátko se z něj stal obrys člověka. Jmenoval se Liam a byl to poustevník. Nedaleko měl chatu a tam mě taky vzal. O elfech toho věděl překvapivě mnoho, naučil mne všechno, co znal. Vše o jejich zvycích, obřadech, rituálech a svátcích. Pořád nosil kápi. Nikdy jsem mu neviděla pořádně do tváře, ale myslím, že to byl elf. Osamělý elf. Nebo možná kouzelník. Nevím to jistě, se choval totiž dost zvláštně.
Pak jednou řekl, že je mu to líto, ale že nadešel čas. Jaký čas mi neřekl. Prostě se vytratil. Od svých deseti jsem ho neviděla. Do chaty se nevrátil, a když jsem ho hledala po lese, nikde jsem neviděla byť jen náznak toho, že by se tam potloukal.
Rozhodla jsem se, že na tom místě nezůstanu. Nechtěla jsem být tak blízko toho proklatého města sama.
I když mi bylo pouhých deset let, měla jsem znalosti a vzhled nejméně sedmnáctiletého dítěte. Tady započala má cesta krajem. Takhle cestuji už osmdesát let a za tu dobu jsem viděla všechno možné. Třeba jsem byla v Desu, to je vesnice u Reernonu a taky jsem prozkoumala hvězdný prales, navštívila Warn hlavní město této země a spoustu malých a bezvýznamných vesnic, vesniček, měst a městeček. Už si ani nepamatuji jejich jména. Žila jsem život kočovníka. Nikde jsem nepobyla více než půl roku, elfů jsem taky moc nepotkala, ti se zdržují v Říši Květů. Vyzkoušela jsem různá povolání a řemesla. Vždy mi šlo všechno hezky od ruky. Nejlepší však bylo, když si lidé mysleli, že jsem člověk jako oni. To potom tak nevyšilovali. Bylo to zajímavé. Pořád nové a nové zkušenosti, ale také to byl osamělý a smutný život. Zvláštní však je, že jsem nikdy nenašla odvahu přijít do Vocailis vaillu. Pokaždé mě něco zadrželo. Možná pocit, že nejsem jako oni. Elfové se nebaví s lidmi, nežijí s nimi v míru. Obě rasy mají jiné zvyky a povahové rysy. Myslím, že nyní nejsem ani elf, ani člověk. Jsem něco mezi. Ne spíš mix více ras dohromady. Navštívila jsem i Mléčné hory, říši trpaslíků a Trolí lesy, bydliště lesních trolů, skřetů a skřítků. Žila jsem v souladu i s vlkodlaky, ale jen krátce. Od každé z ras jsem něco přijala a tak nyní nepatřím k žádné." Tiše si povzdechla a právě v té chvíli ji někdo praštil. Před očima se jí rozprskl roj hvězdiček a ona se propadla do tmy.
***
Elfka vzdechla a skácela se k zemi. Její společník okamžitě vyskočil na nohy. Z lesa se vynořila posta. Temná posta - celá zahalená v černém plášti. V záři plamene se zaleskla čepel jeho meče, tou dobou už, ale měl zbraň v ruce i vlkodlak a měřil si pohledem svého protivníka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama