Prolog

12. června 2016 v 9:59 | A-lia |  Magie prastarých
Utíkala temnou ulicí. Za sebou slyšela výkřiky děsu a zoufalství. Zastavila se, aby se naposledy ohlédla. V dálce spatřila světlo ohně, jež postupně zachvacoval vesnici, která jí na čas poskytla úkryt. Věděla, že to ona zavinila zkázu svého domova. Teď tu však nemohla zůstat, musela zbaběle utíkat.


Všechno to začalo před několika měsíci, kdy našla opasek Obdenů. Tento opasek měl podle legendy dávat tomu, kdo jej nosil porozumění s přírodou. V tu chvíli ještě netušila, že by se ona prostá elfka a její nový opasek mohly stát cílem černého mága Rynce.
Věděla, že je elfů pomálu, ale myslela, si že mu nejde o ni. Jen o opasek. Teprve nedávno pochopila, že tomu tak není. Jeho temná mysl vždy toužila po pocitu triumfu nad bývalým majitelem, a proto jej bral s sebou jako zajatce.
Uvědomila si že strácí čas a znovu se dala do běhu.
Do očí jí vhrkly slzy zármutku nad ztrátou všeho, co znala a co už nikdy nebude stejné. Litovala, že se se skupinou přátel vydala hledat legendou opředený opasek. Se smutkem vzpomínala na chvíli, kdy jí sklouzl šátek ze zašpičatělého ucha a odhalil její původ. Kamarádi jí kvůli tomu opustili s pocitem zrady. Napůl litovala své elfské krve. V pohádkách byli považováni za národ mírný, jemný a také zuřivý, když bojovali za přírodu, kterou tak milovali. V realitě však byli něco jako páté kolo od vozu. Něco míň, někdo komu se nedá věřit. Lidé je neměli rádi nejen kvůli uším, ale i kvůli většímu půvabu, dlouhověkosti a kvůli tomu že mezi elfy bylo více kouzelníků než mezi lidmi. Samozřejmě že toho bylo víc. Například lidský organismus pracoval jinak než elfský, elfové také byli rychlejší, lépe viděli ve tmě a i bez cvičení měli vnikající kondici.
Zakopla a spadla. Po odřeném koleni jí stékala krev, ale ona si toho nevšímala. Jen si otřela slzy a opět se dala na úprk.
Vyslala prosebnou myšlenku k přírodě, zesílenou opaskem, a jakmile doběhla na kraj lesa, topilo se už celé údolí v mlze. Znatelně se jí ulevilo, když si uvědomila, že se dostala z vesnice a nikdo ji přitom nezastavil. Zpomalila do ostré chůze a plynule dýchala. Vyhýbala se stromům a překračovala kořeny, jež zalévala mlha a houstnoucí tma.
Výkřiky v dáli utichaly jak je houstnoucí masa mlhy a velký počet stromů pohlcovaly. Les se topil v tichu a ona pozorně naslouchala, jestli neuslyší praskot větviček či šustot listí, jež by ji upozornil na přítomnost možného nebezpečí. Sama našlapovala velice tiše, takže z větší vzdálenosti připomínala stín míhající se mezi stromy.
Už půl roku mu unikala a on to nevzdával. Bála se, že to nevzdá, dokud ji nedostane "Dost! Dost těm chmurným myšlenkám!" řekla si.
Najednou se vítr změnil a zavanul k ní sílící pach kouře. V zápětí zaslechla, díky opasku zesílené, výkřiky lesa, který přihlížel, jak se k němu oheň víc a víc přibližuje.
Nyní stála před velice těžkým rozhodnutím. Mohla nechat les lesem, což by však bylo proti její přirozenosti, nebo ho zachránit tím, že spustí déšť. Jenže byla jasná noc a ona tím zároveň prozradí, že tu je. Stála a rozmýšlela se. Nakonec si uvědomila, že pokud se nepokusí les zachránit, bude si to až do konce života vyčítat. Proto zvedla ruce a hned se nad ní objevily mraky, pak rukama rychle mávla dolů, čímž se spustil prudký liják.
Sama se opět rozběhla lesem až za ní světle rusé vlasy vlály. I přes déšť však cítila bolest lesa pohlcovaného ohněm. Dusila se kouřem. Oči jí slzely a pro bolest před nimi měla mžitky.
Na její prosbu vítr odvanul kouř a začal oheň postrkovat nazpět. To už viděla konec lesa. Těsně před jeho okrajem se zastavila a opatrně vyhlížejíce prozkoumávala krajinu. Před ní se rozkládala převážně otevřená krajina, plná luk, na které rolníci a sedláci každý den vyháněli svůj dobytek. Věděla, že další pořádný úkryt je míli vzdálená vesnice. Nemohla si lehnout do trávy a počkat v ní schovaná, protože jí sahala sotva do půli lýtek. V lese taky zůstat nemohla, protože požár se rychle rozšiřoval. Nevěděla co dál. Netušila jestli má vyběhnout z lesa a rovnou pádit k další vesnici, či zůstat v lese a uhořet. Pak si však uvědomila, že má opasek, a i když ona sama kouzlit neuměla, což nebylo u elfů moc časté, věděla, že opasek jí to vynahradí.
Vyběhla z lesa a utíkala, co jí nohy stačily. Žádala vítr, aby přivál další mlhu, než však stihla prosbu dokončit, ozval se za ní zvučný hlas.
"Tak tady jsi. Už jsem se bál, že raději uhoříš, než abys mi dala ten opasek." promluvil lehce pobaveným tónem mág Rync, vznášeje se ve vzduchu asi pět metrů od elfky.
Zastavila se a pohlédla mu do očí. On se snesl na zem kousek od ní.
"Taky ti ho nedám! Radši jej zničím, než abych ti přírodu vydala na pospas!" řekla odhodlaně.
"Jaké ničení přírody elfko? Já chci jen ten opasek. Dej mi ho a můžeš jít."
"Necháš mě odejít?" protáhla měkce elfka. "Jistě, když ti ho dám, necháš mě strčit do vězení. Jenže mně se do vězení nechce, to je další důvod proč ti nevyhovět."
"Dobrá jak chceš, vybrala sis." Prohlásil mág nevzrušeně. Najednou vyskočil a udělal ve vzduchu neuvěřitelně rychlou piruetu. Dopadl asi metr od ní a rovnou do obličeje ji praštil sinavě bílou kletbou.
Protože takový útok nečekala, odhodilo ji kouzlo několik stop a ona dopadla na záda, čímž si vyrazila dech. Rychle se však vzpamatovala a kývla hlavou směrem k němu. V tu chvíli začala tráva omotávat Rynci s hadí rychlostí lýtka, kotníky a pak i ruce.
Ona mezitím vstala a znovu se dala do běhu. Utíkala a kličkovala. Cítila, jak tráva povoluje, slyšela její zoufalé výkřiky, že už ho déle neudrží. A pak praskla.
Mág za ní vyslal kletbu, ale elfka se jí plynule vyhnula a utíkala dál.
On se vznesl a pustil se za ní. Bez obav věděl, že ji dožene, protože kouzla byla nad všechny běžce i nad ty elfské. Když byl před ní, povolil kouzlo a dopadl přímo před ni.
Elfka se opět zastavila a pozorně ho sledovala, jestli něco nepodnikne. Na jeho trik s útokem do obličeje byla nyní připravená, ale měla neblahé tušení, jak tahle honička skončí. Na obzoru už sice rozeznávala obrysy vesnice, ale věděla, že není šance, jak by se k ní dostala a navíc teď už mág stejně věděl, kam míří. Zalil ji pocit zoufalství a frustrace. Hned si však za tu slabost v duchu vynadala.
Mág se ledově pousmál a naposledy zopakoval svůj požadavek: "Elfko, elfko. Naposled ti říkám. K ničemu by mi nebylo, kdybych zničil přírodu. Já chci, aby mi pomáhala. Zničená by mi byla na nic. Tak mi už ten opasek dej."
"Nikdy!" vykřikla elfka. Zároveň s tím ho praštila do obličeje, až mu přerazila nos. Potom vyslala myšlenku, takže se spustil neuvěřitelný vichr.
Vykopl. Elfka se pokusila jeho kopanec odrazit, jenže to byl klamný útok. Nekopal doopravdy. Jen se snažil odvést její pozornost, a když uhýbala před jeho výpadem, zasáhla ji do boku kletba.
Elfka vykřikla a spadla na záda, čímž si už podruhé vyrazila dech. Vítr se utišil, protože v této chvíli myšlence na vichřici nevěnovala mnoho pozornosti.
On už ale nečekal na chvíli, kdy se vzpamatuje a rovnou ji omráčil další kletbou.
Elfka zasténala a utichla. Jen bezvládně ležela na mokré trávě.
Teď když byla omráčená si Rync vzal její opasek. Zvedl ji a spolu s ní odletěl zpět na svůj hrad.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 cim cim | 14. června 2016 v 0:12 | Reagovat

Pěkný, moc se mi to líbí :) určitě pokračuj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama