Třetí stránka deníku

13. září 2015 v 10:58 | A-lia |  Medika
14.1. Večer
HRŮZA dnešek je nakonec propadák! Simona si o mně myslí, že jsem podivín a co je horší, Petra s ní souhlasila. Na Simonině představě mi nezáleží, ale od Petry bych takový podraz nečekala.
Přednes ušel. Jako vždy se nikdo nenamáhal na něj přít. Trénovala jsem s učitelem text, což je dobře, protože se kvapem blíží recitační přehlídka, dost mi na ní záleží. Na dramaťáku už to ale bylo horší. Rejsa tam samozřejmě

nechyběla. Měli jsme se rozřadit do skupin, když jsem však šla k Honzově skupině, Rejsa mi dupla na nohu, strčila do mě a sama zabrala poslední místo v Honzově skupině. Tudíž mě přiřadili do skupiny, v níž byl Franta. Smůla je, že je do mě zřejmě zabouchlej, a proto mi nosí dárky a td. (smůla že nechodí k nám do třídy, třeba by mi radil při testech. Takhle je jen na obtíž).
Můj text:
Z názorů kočky
Tohle je můj Člověk. Nebojím se ho.
Je velmi mocný, neboť jí velmi mnoho; je Všežeroucí. Co žereš? Dej mi!
Není krásný, neboť nemá srsti. Nemaje dosti slin, musí se umývat vodou. Mňouká drsně a zbytečně mnoho. Někdy ze spánku přede.
Otevři mi dveře.
Nevím, proč se stal Pánem; snad sežral něco vznešeného.
V mých pokojích zachovává čistotu.
Bere do tlapky černý ostrý dráp a ryje jím do bílých listů. Jinak si neumí hrát. Spí v noci místo ve dne, nevidí potmě, nemá žádných rozkoší. Nikdy nemyslí na krev, nikdy nesní o lovu a boji, nikdy nezpívá láskou.
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět.
Nemysli si však, že se o tebe starám. Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.
15.1.
Super. Rejsa se mi pořád a pořád pošklebuje a Dana stejně tak. Zřejmě jim dělá radost, že mají nad někým navrch. S Petrou a Simonou se nic nezměnilo, což mě deprimuje! Tudíž zapojím plán B (začnu ji ignorovat a budu se bavit jen s Bětou, Luckou a Hanou).
16.1. o velké přestávce
Zřejmě to nezabírá, nu co, ještě počkám. Opět jdu do knihovny sama.
16.1. večer
V knihovně se stalo něco neuvěřitelného, nakonec jsem ráda, že se mnou nikdo nešel. Vcházela jsem totiž do normální liberecké knihovny. Vše bylo, jak má být, ale jakmile jsem prošla dveřmi, se mi zatočila hlava a já stála v nějakém zchátralém oddělení plném moly prožraných knih. Na některých byl až centimetr prachu.
Vím, že se mi to nezdálo, protože jsem cítila pach papíru, prach mě šimral v nose a navíc, jsem po těch roky zapomenutých knihách přejela i rukou. V tu chvíli mi padl pohled na tlustý svazek. Nebyl na něm ani prach, ani papír nebyl prožraný moly a dokonce ani nesmrděl jako většina starých spisů. Vzala jsem ho a strčila do kabelky i s koženým pytlíčkem, který ležel za ním a rovněž vypadal zvláštně.
V tom se mi hlava opět zatočila a já stála mezi dveřmi jako před tím. Vypadalo to, jako by si mého výletu nikdo nevšiml. Já ale vím, že se to skutečně stalo a tu knihu mám pořád v tašce. Raději jsem ji ale nikomu neukazovala, navíc, by mi stejně nikdo nevěřil.
17.1 sobota
Protože můj bratr Radek je už na střední a žádné další sourozence nemám, byla jsem doma sama. A to taky kvůli tomu, že rodiče šli nakoupit. Proto jsem měla šanci prozkoumat knihu i váček. Obojí potahovala červená až skoro vínová kůže a na obojím stála zlatým písmem slova. Nebylo to však naše písmo, spíše to vypadalo jako nějaké klikyháky. Když jsem, ale knihu otevřela, písmo se mi zavlnilo před očima a na nádherně zdobeném pergamenu se místo neznámého písma zjevilo naše vlastní. A v úvodu do knihy stálo:
Ty, který čteš tuto knihu, slyš a pojď ke mně blíž.
Jsi kouzlem obdařen a já to vím, tak se uč.
Však pozor dej, ať nepropadneš zlu.

Když jsem si úvod pečlivě pročetla, přešla jsem na stranu 7. Zde jsem uviděla tři sloupečky. Slova z prvního sloupečku jsem v životě neslyšela, v druhém sloupci jsem pochopila, že jde o výslovnost těch slov a ve třetím zřejmě o význam. Z tohoto jsem usoudila, že je to zřejmě kniha kouzel. Ponořila jsem se do čtení natolik, až jsem málem přeslechla bouchnutí dveří - maminka je už doma. Knihu jsem fofrem hodila pod postel. No, večer se k ní zase vrátím. Rozhodně to vyzkouším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama